Napsali o nás-detail

Úvod
Aktuality
Parník 2012
Napsali o nás
Kontakt


Jak se vidí Václav Glazar
(prosinec 1999)

     Dramaturg VÁCLAV GLAZAR (věk stejně jako ženy po čtyřicítce vzhledem ke své sexuální orientaci nesděluje) je zdánlivě zcela normální, nenápadný muž. Přes den - a po večery dnů všedních. Na páteční a sobotní večery se však proměňuje tu v Duhovou vílu, tu ve Vendulu Šulákovou, tu v bezdomovce - prostě v některou z rolí, kterou ve svém kabaretu Srdce a kámen hraje. Václav Glazar svůj kabaret provozuje neziskově, jako koníčka. A také - přestože v kabaretu vystupuje i řada heterosexuálů - jako pomoc mladým klukům, kteří se dosud, na rozdíl od Václava, nesrovnali se svou homosexualitou.

     Vstávám obvykle v devět hodin ráno. Ale záleží na tom - každý den je jiný. Když je dopolední představení pro děti, která dělám v Illusionu, tak dřív. Když nejsou, probudím se kolem deváté a zařizuju. Jedu do televize, telefonuju, mám schůzky, lítám po Praze - protože já si ta představení pro děti i dramaturguju, takže to dá spoustu práce. A samozřejmě zkontrolovat a udělat to, co dělám pro Českou televizi, a zkontrolovat objednávky na školní představení, aby ti parchanti nechodili jen tak na něco čumět, ale aby to mělo nějakou hloubku, smysl.
     Když jsem to dělal o drogách, vzal jsem si tam tehdejšího narkomana Evžena Holečka a dělal s ním pro děti besedu, promítal jsem Trainspotting. Jindy si ze mě dělal prču můj tehdejší šéf Čestmír Kopecký, že z toho dělám homosexuální kino - protože to se tenkrát mlelo v Parlamentu o zákoně o registrovaném partnerství, a to byla zase Philadelphia, Svatba naruby, prostě všechny tyhle filmy s homosexuální tematikou šly za sebou a školy je mohly vidět. A kupodivu reagovaly děti velmi dobře. Pak zas byly nějaký měsíce ochrany zvířat … Takže je to docela hodně práce - navíc já spolupracuju se spoustou dalších společnosti a pak mám různý pochůzky pro Mars Production tamhle na Žižkově, protože s nima dělám nějaký věci, a pak samozřejmě kabaret. To mi dá hroznou práci - protože kromě toho, že jsem majitel, kostymérka, ředitel, herec, dramaturg, jánevimcovšechno, musím připravovat programy, a každý týden v úterý je schůzka, musím připravit program, na základě toho sestavit kostýmy, ještě v úterý zajet do kostymérny Národního divadla, to, co je potřeba, ještě doplnit a připravit, aby se to ve čtvrtek mohlo odvézt do klubu v Trojický, a v pátek a v sobotu je v půl osmý zase představení a premiéry a taky filmy, který bych měl vidět, protože mi není jedno, na co ty lidi do kina Illusion zvu, a občas nějaký divadlo, koncert, nebo zase pozváni od lidi, se kterými spolupracuji a se kterými teď připravuji projekt pro televizi, ale o tom nebudu mluvit, protože to je v televizi normální, že si každá skupina to svoje drží pod pokličkou až do chvíle, kdy už je to hotový a nezranitelný a nikdo ti to nemůže ukrást.
     A když náhodou nic nemám, tak se snažím být tady u sebe doma, jaksi nebýt pro nikoho, hrabat se ve svých papírech a fotkách, a když chci kór utýct, tak sednu na autobus, odjedu do Průhonic do parku a krmím kapry.
     Jak jsem tlustej, tak pořád doktoři řešej, že to neni možný - protože moc nejím. Ale je pravda, že kolikrát, když vstanu, jsem rád, když stihnu dojít tam, kde už jsem měl bejt. A pak už to jde v návaznosti - tak šíleně za sebou, že poslední věc mám kolem jedenáctý v noci, přijedu domů, všechno tady poklidím, udělám, hodím na sebe sprchu, abych se probral z tý celodenní špíny z města, tamhle si sednu a pustím si nějakou muziku.
     A je to tak hezký … A najednou si říkám, Doprdele, dyť já sem dneska vůbec nic nežral!' A přijde luxování ledničky. Začne to pytlíkem ořechů. Pak to pokračuje pytlíkem mandlí - po čemž mi je vždycky blbě - a nakonec se přežeru, protože si říkám ,tohleto jsem měl mít hotový už včera a eště sem to nesplnil' a něco dělám a jdu zas do ledničky a říkám si ,tak tohle by se do zejtra zkazilo a přece nebudu krmit popelnice' a pak se divím, že do rána nespím, šestkrát musím jít na malou a pětkrát na velkou a mám ten pocit, že seru vždycky pět kilo naráz, načež tvrdím doktorům, že moc nejím.
     Ten režim, který si neumím a asi nikdy nebudu umět utvořit, jak ráno vstanu, zacvičím si, otevřu okno, nadechnu se (vzdychne jako Vendula Šulaková, pozn. autora), pak si udělám fresh z čerstvého citrónu - ten v tom bordelu ráno ani nenajdu - a když ho najdu, tak nemůžu najít takový to na mačkání, to skleněný … Tak jsem naštvanej, říkám si, kam jsem to zas dal a podívám se na hodiny a řeknu - ,vlastně to je jedno, já už musím jít, už nemám čas!!!'
     Byl bych hrozně rád, kdyby ses v tom článku mohl zmínit, kromě tý adresy atakdále, že my dáváme šanci všem lidem, který chtějí bavit lidi a rozdávat radost, jaksi celoročně. Že jsem ochotnej kdykoliv kohokoliv vzít na konkurs - lidi, který se věnují všem uměleckým směrům, zpěváky, tanečníky, eskamotéry … Tam jsou dveře otevřeny pořád. Aby věděli, že to není něco pro homosexuály - ale pro všechny, kdo chtějí vystupovat v kabaretu bez ohledu na sexuální orientaci a barvu pleti.

Autor: Jiří X. Doležal
Publikováno: Rexlex, prosinec 1999


 

created by ATT